Na Čtvrtého králova psa jsem narazila při jednom ze svých bezcílných bloumání po internetových knihkupectvích a podle anotace mě celkem zaujal, protože ale trpím lehkou nedůvěrou k českým autorům (a zvlášť k těm současným), zašla jsem si pro něj raději nejdřív do knihovny. Byla jsem ale hodně příjemně překvapená – budějovický rodák František Niedl se nejspíš stane dalším z mých oblíbených autorů (svým stylem mi trochu připomínal Dorothy Dunnettovou nebo jiné zahraniční autory) a ještě než jsem Čtvrtého králova psa z knihovny dočetla, už jsem měla z buxu objednanou celou trilogii, včetně jeho další "platnéřské" trilogie – no, co vám budu povídat, byl z toho velký knižní nákup 10 titulů – samozřejmě jsem nezůstala jen u Františka Niedla – za necelé dva tisíce :o)
Každopádně Čtvrtý králův pes vypráví příběh Hynka Tase z Boru, který se vrací domů z Itálie, kde ho v jednom klášteře coby osmiletého chlapce nechal jeho otec na výchovu (vlastně hlavně proto, že byl Hynek v té době nemocný a otce se starším bratrem by na jejich cestě zdržoval). Tas v klášteře utrpěl nějaké to vzdělání, ale mnišský život nebyl nic pro něj, a proto z kláštera odešel do Castel Nuovo, kde z něho vycvičili profesionálního vojáka a osobního strážce. Při návratu domů však Tas u Berouna zjišťuje, že jeho otec a bratr byli popraveni jako lapkové, a právě ve chvíli, kdy se za tu urážku rozhodne ztrestat místní výtečníky, nachomýtne se do cesty samotnému králi Václavovi IV. Ten nejdřív uvažuje, že nechá Tase popravit (bere jako osobní urážku, že se Tas vzpěčuje rozsudkům jeho královského města), nakonec si ho ale král najme jako svého osobního strážce a od té doby musí Tas spát v králově ložnici společně s jeho třemi velkými psy, které tam má pro svoji ochranu. Brzy si proto vyslouží přezdívku "Čtvrtý králův pes", která dala název celé knize.
"Hynek Tas se v noci probudil, protože se v královské ložnici něco změnilo. Byl navyklý dlouhým cvičením k lehkému spánku, aby mohl zareagovat na vše, co by mohlo být nebezpečné. Když otevřel oči, uviděl, že nejobávanější a zároveň nejoblíbenější králův pes César leží vedle něho a upřeně ho pozoruje. Světélkující oči, probleskující tesáky a přerývaný dech. Tas se ani nepohnul. Dobře věděl, že pokud se pohne, ten pohyb bude muset mít smysl a k něčemu směřovat. Uvažoval, že jedinou šanci by mohl mít, kdyby se mu podařilo bleskurychle stisknout oběma rukama psí krk. Ale k takovému činu neměl příliš výhodnou pozici. A také ten pes byl neobyčejně silný.
A pak učinil úplně něco jiného. "Mazej do svého kouta!" zasyčel. V tu chvíli se zvenku ozvalo jedno z posledních zahřmění již vzdalující se bouřky. 
Pes se k němu ještě víc přitiskl a než stačil Tas jakkoli zareagovat, olízl mu tvář. Bože, on se bojí bouřky, napadalo Tase. Znovu se pokusil přimět psa, aby se vrátil na své místo, ale to se mu ani po opakovaných výzvách nepodařilo – pes se ani nehnul.
"Kušuj!" ozvalo se z královy postele. "A neopovaž se mne budit."
Po chvíli to Tas vzdal, jen se obrátil na pravý bok, aby mu pes nefuněl do obličeje.
Když se ráno probudil, byl César stále ještě na tom místě, odkud se mu ho nepodařilo v noci vyhnat. Díval se na něho oddaně a na důkaz toho mu začal olizovat ruku.
"Zmiz už proklatě!" obořil se Tas na psa tentokrát už hlasitě, ale znovu bez valného účinku.
"Zbláznil ses snad?!" tentokrát vykřikl ještě rozespalý král podrážděně. Pak se v posteli posadil a zadíval se na Tase. "Co to má znamenat?!" divil se.
"Asi se bojí bouřky, Milosti. Vlezl si ke mně v noci a nenechal se vyhnat."
"Můj nejlepší pes," řekl král spíše pro sebe. "Víš, co mě stál peněz?" dodal rozhořčeně.
"Všechno se nedá koupit, Milosti."
"Chceš poučovat?"
"To bych si nedovolil, jen konstatuji."
"A kdo se tě o to prosil? Dám toho psa utratit!"
"Každý máme nějakou tu chybu. Tu větší, tu menší. Nemůžeš, Milosti, proto každého nechat utratit. Ten pes se bojí bouřky, jinak je výborný. A bouřka není každý den."
"A proč si přišel lehnout k tobě a ne ke mně, když je to můj pes?" rozhořčoval se král.
"A ty bys ho strpěl ve své posteli, Milosti? Prostě si to nedovolil a šel ke mně, protože já spím na zemi."
Krále toto vysvětlení zaujalo. Najednou vyskočil z postele a jak byl, v noční košili, šel k Tasovu lůžku. "Vylez a lehni si do mé postele," dal král Tasovi tento zdánlivě nesmyslný příkaz. Tas ho ale pochopil a bez odmluvy uposlechl. Král si lehl do jeho pelechu a César se k němu přitiskl. Král se začal smát. "Měls pravdu, ty lumpe. A já myslel, žes na mne strojil nějakou intriku, jen abys zachránil to hloupé psisko."
"A co bych z toho měl, Milosti?"
"Nevím, leckterá intrika se ti může zdát nesmyslná, ale když pak uvidíš cíl, pochopíš. Ale to už někdy může být příliš pozdě." Pak se začal král opět smát tak, že jeho smích přecházel místy v řičení. Když mu to smích dovolil, vyrážel ze sebe přerývaně úryvky vět: "Kdyby nás tu takhle někdo uviděl. To... to by měli po celé říši zase o čem žvanit!"
(str. 59-61)
Ve své službě se Tas osvědčí a kromě toho, že na královském dvoře odhalí spiknutí, podaří se mu i několikrát zachránit králi život. Samozřejmě stihne také nějakou tu milostnou aféru a v závěru knihy dokonce i trochu toho opravdového válčení, když je král Václav unesen a vězněn ve Vídni. Jak totiž brzy zjistíte, král Václav IV. není moc dobrý král – na rozdíl od svého otce Karla IV. nerad vládne, raději jezdí na lov a skrývá se před svými vladařskými povinnostmi na hradech mimo Prahu ve společnosti nižší šlechty, u které má pocit, že mu neusiluje o trůn. Je to slaboch a cholerik, který místo činů raději jen planě mluví, a také proto přijde o titul římského císaře a postupně i o své království, zatímco v zemi začíná pučit husitské hnutí (dokonce i Tas se v knize osobně setká s Mistrem Janem z Husi).
Tas šel zšeřelou chodbou, když za sebou uslyšel: "Pane..." Otočil se a uviděl skoro éterický přízrak ve světlemodrých splývavých šatech. Když přistoupil blíž, poznal nejmladší z královniných dvorních dam.
"Odkdy ctnostné panny oslovují neznámé cizince ve zšeřelých zákoutích?" popíchl tu dívku, která už nebyla dítětem, ale ještě ne ženou. Pokud si však myslel, že ji přivede do rozpaků, mýlil se.
"Tehdy, když je za neznámými cizinci pošlou jejich paní. A kromě toho ty nejsi neznámý cizinec, ale sloužící Jeho Milosti krále."
"Ach, máš pravdu. Teď jsem si vzpomněl. Jsem jeho páže."
"To tedy nejsi. Pážetem krále Václava je můj bratr, Stašek z Lazce."
Tas se usmál. Tak se tedy nemýlil. Bratr a sestra. "A kdo jsem tedy já, když ne páže?"
Dívka se nedala vyvést z míry. "Ty jsi králův hrdlořez, čtvrtý pes."
Tas se tentokrát hlasitě rozesmál. "Koukám, že zprávy se zde šíří rychle. Dokonce už mám i jméno."
"Promiň, pane," odpověděla dívka. Kdyby nebylo příšeří, uviděl by Tas, že se znovu červená. "Ty jsi Hynek Tas z Boru."
Hynek se s přemírou dvornosti uklonil. "A mohu se zeptat na tvé jméno?"
"Blanka."
"Dozajista z Lazce."
"Dozajista." (str. 66-67)
Naproti tomu postava Hynka Tase je ztělesněním pravého muže – je čestný (drží své slovo), spravedlivý (i když má svá vlastní morální měřítka) a nebojí se říkat lidem pravdu do očí, i když jde třeba o samotného krále a i když by mu kvůli tomu mohlo jít o krk, je opravdový profesionál (plní královy příkazy, i když s nimi ne vždy souhlasí) a nechybí mu potřebná sebekontrola (až občas působí jako emocemi nedotknutelný studený psí čumák :o), je to zkrátka drsňák, ale natolik sympatický, že si ho prostě musíte zamilovat (zvlášť ty jeho troufalosti, ty mě pokaždé hodně pobavily :o)
"Tak spusť," vybídl Tase král.
"Není toho, Milosti, zase tak mnoho. Poselství jsem předal vévodovi Viscontimu, on slíbil, že učiní vše, co je potřeba."
"Výborně!" neudržel se Huler.
"No a dál? Jaká byla cesta? Ty dovedeš být ale protivný a nudný patron! Tři týdny jsi pryč a odbudeš to jednou větou?"
"Sníh, sedlo a otlačený zadek. V Bavorsku se mne pokusil se svými pacholky zabít syn jistého zemana Joachima z Karlsteina."
"Ani se neptám, jak to dopadlo," poznamenal král.
"Jsou mrtví, ale schytal jsem šíp z kuše do ruky. To mne připravilo o dva dny. Pak už mne jen chtěli na vrcholku Alp sežrat lidé, kteří se lidem už jen málo podobali. Při cestě zpátky mi spadl jeden kůň do rokle, ale vytáhl jsem ho. A pak už jsem jen blízko Krumlova potkal pana z Rožmberka s družinou, moc tě pozdravuje, Milosti, a vzkazuje ti, zdali bys mne nepřenechal jemu, že by mi dal dvojnásobný žold, než dostávám od tebe."
"Cos mu řekl?"
"S tím žoldem?"
"O tom, co tam děláš?"
"Řekl jsem mu, že chci koupit tvrz s vesnicí a zdali by o něčem nevěděl."
"A on ti samozřejmě věřil."
"Ani slovo. Ale dost ho to podráždilo."
Král se začal plácat rukama do stehen. "Už je ti konečně jasné, pane Hulere," oslovil král podkomořího, "proč si tohohle člověka držím?"
"Jistě, Milosti, od prvního dne, co jsem ho poznal. Dokáže balancovat na napnutém laně a až s obdivuhodnou obratností se mu daří z něho nespadnout."
Najednou se netrpělivě ozval pan Králík, očividně nespokojený se směrem, jakým se debata stáčela. "A jinak se ti nic nepřihodilo, vše probíhalo normálně? I v Miláně? A vévoda neměl žádné výhrady?"
Tas drbal za ušima Césara, který se mu uvelebil pod nohama. "Ne, pane Králíku," odpověděl, aniž by hnul brvou, "to bych se přece zmínil." Pak vytáhl Tas nepoužité směnky a položil je na stůl. "Nepotřeboval jsem je," poznamenal. A pak hodil na stůl ještě jeden skoro zcela plný váček s penězi. "A tohle mi zbylo."
Ticho bylo skoro absolutní. Jen Césarovo funění ho rušilo.
"To koukáš, pane Hulere!" vykřikl král. "Věc to vskutku nevídaná. Teď jistě přemýšlíš o Tasově zdravém rozumu. A abych byl upřímný, i já uvažuji, zdali nepřebývám pod jednou střechou s bláznem." Sebral ze stolu váček a hodil ho zpátky před Tase. "Je samozřejmě tvůj. Zasloužil sis ho."
"Vzal bych si raději tu hnědku, co jela se mnou. Je to dobrý kůň."
"Tu si vezmi nádavkem k tomu sáčku. Ještě něco? Abych tě nepřechválil. Césara si můžu nechat?"
"Ale ten je přece tvůj, Milosti. Kdybys s ním líhal na zemi jako já a já bych naopak líhal v tvé posteli, tiskl by se k tobě. Je to přeci jen zvíře, které nerozezná, kdo je král a kdo man." (str. 174-176)
Čtvrtý králův pes byl tedy dalším moc příjemným knižním překvapením, na které jsem za poslední dobu narazila. Navíc měl pro mě i zajímavé téma, protože moc beletrie o českých dějinách jsem zatím nepřečetla (naposledy asi F. L. Věka a něco od Karolíny Světlé k maturitě) – jednak proto, že málokdy jsou knihy českých autorů takhle dobré, jednak proto, že se čeští autoři málokdy chtějí zabývat nějakými vzdálenějšími dějinami vlastní země. Tenhle román Františka Niedla je ale opravdu skvělý – čtivý, vtipný a zároveň napínavý, jeho autor vypráví svůj příběh s nadhledem a zároveň má neuvěřitelně široký záběr znalostí, které využívá při líčení prostředí a historických souvislostí. To všechno dává knize jakýsi zahraniční nádech a punc světové kvality, který se u nás moc často nevidí (kdybyste mi dali tenhle román přečíst, aniž bych věděla, kdo ho napsal, myslela bych si, že jde o překlad nějakého zahraničního autora). Není proto divu, že se mi kniha tolik líbila :o)